Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. Hrad na skále

20. 12. 2012

Nortfels byl postavený na vysokém skalním ostrohu. Kamenné hradby dokonale splývaly s okolní skálou a působily jako její součást. Na nejvyšším bodě ostrohu stála hranatá dřevěná věž, která umožňovala rozhled do širokého okolí, které tvořily vysoké hory a lesy. Nahoru k hradišti vedla jen jediná, úzká a navíc obtížně schůdná stezka. Lepší místo pro takovou stavbu si vybrat nemohli. Ketil se svou družinou přidali do kroku. Zvedl se vítr a znatelně se ochladilo. Špičky hor ukryly těžké mraky. Počasí se na severu měnilo ohromující rychlostí. Často se stávala, že ráno nebyl na nebi ani mrak, ale během hodiny se spustil prudký déšť.
                Teď už začínalo pomalu kapat. Najednou se nad branou hradiště objevily dva jasně zářící body.
             „Rozsvítili pochodně, aby navedli případné poutníky bezpečně do hradiště," vysvětlil urychleně Lars, když si všiml nechápavých pohledů ostatních. „Je to jeden z nejposvátnějších zvyků severu, nazývaný Právo pohostinnosti. Vychází ze skutečnosti, že po setmění se lesy stávají mnohem zrádnějšími, a tak ukládá povinnost každému, k jehož dveřím přijde pocestný poskytnout mu nocleh a bezpečí kolem ohně. Lidmi, kteří tak odmítli učinit, se všeobecně opovrhuje. Zároveň ale hrozí tvrdý a krutý trest každému, kdo se odváží svého práva zneužít."
Bjorn se drsně zasmál. Na příhodu v lese už jako by dávno zapomněl. Ketil se nemínil pídit, co a proč ho tak pobavilo. V téhle chvíli by byl raději, kdyby tolik nežvanili a raději zrychlili. Kapky padaly mnohem hustěji, než před chvílí. Obzor v dálce překryla dešťová clona. Když dorazili k bráně, už nebylo vidět na krok.
                „Příšerný počasí," zavrčel vztekle Nils, když slezl z koně, aby zaklepal na vrata. V okně budky nad portálem se objevil strážný s pochodní. Do obličeje mu nebylo vidět, ale zdálo se, že se mračí. Chvíli si je mlčky prohlížel a v okamžiku, kdy se Ketil rozhodl, že se zeptá, jak dlouho je ještě míní nechat venku moknout, zavolal: „Co jste zač?"
                „Jsem Ketil z Frigheimu, vyslanec krále Håkana, zbytek je má družina," představil se. „Můj příjezd jste už dávno měli očekávat," dodal pro jistotu. A teď už nás můžeš pustit, ne?
Muž na stráži si je ještě pár okamžiků prohlížel. Nakonec se otočil a mávl dolů. Brána zasténala a začala se zvedat. Celá skupina jezdců projela dovnitř. Hned za vraty leželo kamenné nádvoří. Celé ho pokrývaly různé nerovnosti, protože i to tvořil vrchol hory, který opracovávala příroda ku obrazu svému. Jenom snad část u stájí byla dohladka zbroušena koňskými kopyty. Ketil s úlevou sesedl a předal otěže štolbovi, který stál opodál. Mladík je beze slova vzal a odvedl koně do stáje.
                „Odpust, pane z Frigheimu," ozvalo se vedle něj. Ketil se ohlédl. Seveřan, který mu byl zřejmě přidělen jako průvodce, naznačil pochodní směr ke vstupu do síně. „Na tvůj příjezd jsme nebyli připraveni."
                „Jak to?" Ketil se upřímně podivil a vydal se přes mokré nádvoří. „Nečekali jste mě?"
                „Ale ano, čekali. Jenže na začátku léta. Ne na jeho konci."
                „Trochu jsme se zdrželi," odpověděl mnohoznačně a vyhl se hlubší kaluži. Voják chápavě přikývl a otevřel mu dveře. Ketil poděkoval přikývnutím a naznačil, že další služby nepotřebuje a zatímco se seveřan rozloučil a vrátil se k plnění povinností, vešel dovnitř. Cestu do přijímací místnosti znal už z dřívějška, tudíž neměl problém se tam dostat. Síň to nebyla příliš velká, jako ostatně všechny místnosti na hradišti snad vyjma jídelny. Plnilo to čistě praktickou funkci, že se daly snadno vytopit.
                Na králova vyslance čekali tři lidé. Nejstarší, asi o deset let starší než Ketil, Sigfrid z Torrsvågu, strýc a poručník Nortfelsů. Po svých předcích zdědil ohnivě rudé vlasy, které si nechal narůst na ramena, a knír z části spletený do volných copánků. Celkově vyhlížel dosti přísným dojmem. A pak, nedávno dospělí, sourozenci z Nortfelsu. Ti se na rozdíl od svého příbuzného v nejmenším nevymykali obvyklému vzhledu lidí z hvozdů. Rudohnědé vlasy a hluboké modré oči toho byly neklamným znakem. Coen a Alis připomínali odrazy v zrcadle. Měli naprosto totožné rysy v obličeji a podobali se i postojem. Coen měl vlasy sestříhané k ramenům a Alisiny sahaly až do poloviny zad. Podoba obou sourozenců Ketilovi vždy málem vyrazila dech. Dvojčata byla ve Scadii v úctě i v předkřesťanských dobách. Byla spíše výjimkou, a když už přišla na svět, byl zázrak, když přežila první týden. Ale když se jim to podařilo, obvykle jim přisuzovali nezničitelnou vůli.
                „Ať ti náš krb přinese odpočinek na tvé cestě," pronesl jako první obvyklou zdvořilostní frázi Coen.  Měl vcelku melodický a jasný hlas, z něhož zazníval otrávený podtón.
                „Ať tě na tvých cestách provázejí hvězdy," dodala formálně Alis. Ketil se usmál a poděkoval. Od chvíle, co ji viděl naposledy, vyrostla do krásy.
V rohu místnosti nedaleko krbu se s nastraženýma ušima zvedla veliká hlava. Šedý pes si ze svého pelechu z losí kožešiny pátravě prohlížel hosta. Za chvíli uši povolil a znovu si lehl.
                „Usoudil, že nejsi nebezpečný," vysvětlil mu Coen pobaveně.
                „Nerad bych viděl, jak by to dopadlo, kdyby tak neusoudil," odvětil Ketil, když si přesvědčil o velikosti psa. Musel to být nějaký kříženec. Všichni tři seveřané se zasmáli.
                „Když dovolíš," ozval se Sigfrid, „rád bych tě zavedl do tvého pokoje, aby sis mohl ještě před večeří odpočinout a trochu se zahřát."
Ketil nabídku rád přijal, ačkoli se mu stále zdálo, že přes veškerou zdvořilost není příliš vítaným hostem. Torrsvåg otevřel dveře a podržel mu je. Ketil se ještě jednou ohlédl. Coen si naslinil dva prsty a zamačkl plamínek na knotu svíčky. Výraz, který se mu letmo mihl přes obličej, utvrdil Ketila v jeho přesvědčení. Na Nortfelsu rozhodně není vítaným hostem.

                Večeře proběhla ve velké jídelně. Pojem velká přišel Ketilovi značně nadsazený. Ano, byla větší než většina ostatních místností, ačkoli zase ne o tolik. Osvětlovaly ji dva velké svícny uprostřed stolu a pár lamp podél zdí. I tak panovalo v jídelně příšeří a za okny řádily živly. Neustávající  bušení deště do okna občas přehlušil prudký poryv větru, který ohýbal mohutné smrky.
                Stůl byl pro osm lidí, ale večeři odbíjel jen ve společnosti Sigfrida a obou Nortfelsů. Prázdné židle působily ponurým a bezútěšným dojmem. Smutné memento, které připomínalo Helgu, Lyngena, Nicklaese a Alfgeira z Nortfelsu, rodiče a sourozence Alis a Coena, kteří zemřeli před několika lety, když se nakazili černým kašlem při velké epidemii, jež zasáhla Scadii. Dvojčata tenkrát zůstala ušetřena.
                Jídlo naštěstí předčilo jeho očekávání. Podával se losos, uzené losí maso, mimo jiné i sleď a rozvařené morušky. K pití bylo medové víno. Nic co by Ketilovi kazilo chuť k jídlu. Najednou zahučel vítr silněji než před tím. Okenní tabule se pod jeho náporem rozdrnčely, že se zdálo, že každou chvíli vyletí z rámu.
                „Nevybral sis pro svůj příjezd vhodnou dobu," usoudila Alis a vzala si krajíc chleba. „Podzim na severu není příliš přívětivý." Nebylo pochybu o tom, že neví o čem jiném mluvit, než zrovna o počasí. Ale i tak se jí alespoň z části podařilo prolomit tísnivou atmosféru.
                „I léto bývá deštivé," namítl Ketil. „Nemám pravdu?"
Sigfrid zavrtěl hlavou.
                „Letos bylo krásné léto, nepamatuji hezčí. Přišel jsi o hodně," upozornil.
                „Zdržel jsem se u příbuzných v Bogne," vysvětlil Frigheim omluvně. Konverzace už ho přestávala bavit. „Ale opravdu lituji, že jsem neviděl hvozdy v lepším světle," dodal kousavě. Naštěstí se nezdálo, že si toho někdo všiml.
                „Podle mě je nejlepší období podzim," ozval se prvně za celou večeři Coen. „Všechno získá nádech tajemna a ožívají legendy."
Ketil si neslyšně povzdechl a setrval v tichosti, dokud jeho tři společníci neprobrali všechny klady a zápory všech ročních období. Když se po síni zase rozhostilo ticho přerušované jen praskáním ohně v krbu, chopil se příležitosti.
                „Cestou sem se nám přihodila znepokojující událost," pronesl vážným hlasem, aby dal najevo, že by byl rád, kdyby mu věnovali pozornost.
                „Jaká?" zajímal se Sigfrid ze zdvořilosti. Do okenních tabulek se opět opřel poryv větru. Alis vrhla naštvaný pohled po Coenovi, když ji před nosem sebral poslední kousek lososa.
                „V lese nedaleko peřejí jsme narazili na převrácený transportní vůz," pustil se Ketil do vysvětlování.
                „Dostali jste ho zpátky na kola?" zeptala se Alis. Frigheima ta otázka trochu vyvedla z míry.
                „To nemělo smysl," začal nakonec znovu. „U toho vozu nebyla živá duše. Lidé někam zmizeli a koním se podařilo zlomit oj a utekli."
                Najednou ucítil, jak se na něj upřely tři páry očí očekávající vysvětlení. Ketil se tedy pustil do podrobnějšího vyprávění. Na začátku zmínil uvězněného koně, a jak se ho snažili osvobodit. Postupně přešel k převrácenému vozu na cestě. Ve stručnosti popsal jeho stav a zdůraznil, že se z něj nic neztratilo. Když skončil, nemohl si stěžovat na nezájem ze strany hostitelů. Sigfrid se několikrát zeptal, jestli les kolem poctivě prohledali, případně jestli našli cokoli, co by mohlo objasnit, co se mohlo stát.
                „Mí lidé si myslí, že šlo o přepadení," Ketil přejel pohledem seveřany.
                „To není pravděpodobné," usoudil Coen téměř okamžitě. „Kdyby to bylo přepadení, musíme počítat s tím, že by brali koně a náklad, a to, jak říkáš, neudělali,"
                „Taky si myslím," přikývl Sigfrid. „Vždyť tam nebyly ani známky boje. Kdyby je přepadli, určitě byste něco našli. „ Ketilovi nezbylo než poraženě souhlasit. „A máte nějaké jiné vysvětlení?"
Seveřané se po sobě bezradně podívali.
                „Zatím ne."
Ketil ostatně nic jiného nečekal. Už jen proto, že tahle událost zkrátka neměla žádné vysvětlení. Snad jedině, že je pohltil hvozd.
                „Zatím to nedokážeme vysvětlit," pokračoval Coen. „Ale jestli se ti bude lépe usínat s vědomím, že vysvětlení hledáme, máš mé slovo, že o tom budeme přemýšlet."
Ketil proti své vůli poděkoval. Z Nortfelsovy druhé věty už zase zaznívala lehká ironie. Počasí venku se razantně zhoršilo. Do okna mlátily ledové krupky a v dálce se zablesklo.

                Jasné modré blesky křižovaly oblohu v rychlém sledu za sebou. Zatím zůstávaly mezi mraky, takže vytvářely dokonalou hru světel. Ale nad hvozdy viselo kromě bouřkových mraků něco znepokojujícího. Bouřky byly nad Severními hvozdy vzácností i v létě. Podnebí nebylo pro tvorbu bouřek příznivé. O to zlověstnější byla skutečnost, že takhle silná bouřka objevila na začátku chladného podzimu.
                Tohle není nic dobrého, pomyslel si Ketil, kdyt se chystal spát. Za posledních několik hodin se stalo až příliš zvláštních věcí. A na žádnou rozumné vysvětlení.
                Ketil nebyl jediný, koho náhlá bouřka překvapila. Alis mlčky drbala za uchem psa rozvaleného na kožešině u krbu. Na rozdíl od paničky se Narmo ničím neznepokojoval. Jeho jméno v jejich nářečí znamenalo vlk a nedostal ho pro nic za nic. Byl to pevně stavěný kříženec losího psa a vlka. Po obou svých předcích zdědil houževnatost, odvahu, vynikající lovecké schopnosti a především skvělou povahu.
                Zahřmělo. Dunění hromu se s hlubokou ozvěnou neslo po lesích. Alis Narma naposledy podrbala a zvedla se. Sigfrid s Coenem hráli u stolu deskovou hru Hnefatafl. Hra závisela na logice a rychlosti uvažování. Ve hře bylo celkem 24 figur, z toho 16 útočníků, 8 obránců a jeden král. Úkolem obránců bylo pozajímat co nejvíc útočníků a uvolnit tak králi cestu do jednoho z rohů hrací desky, kde bylo pole s hradem. Od začátku měl hru lépe rozehranou Coen. Sigfrid hrál za útočníky a už mu zbývaly asi jen tři figury. Ještě se mu nestalo, aby svého synovce porazil. Dřív si Alis myslela, že Sigrfid prohrává schválně, ale čím byli starší, tím spíš dospěla k závěru, že se plete. Ať se strýc snažil jak chtěl, vždycky prohrál.
                „Alis, nemohla bys mi prosím poradit nějaký tah?" otočil se na ni Sigfrid s úsměvem. „Jak vidíš, jsem opět úplně v koncích."
                „Nemyslím si, že jsem ta pravá osoba, co by ti měla radit," odvětila. „Koneckonců, prohrála bych i s tebou."
                „Ale to je přeci ještě větší umění, než ho porazit," zazubil se Coen. „Už jen volit tahy tak, abys nemohl nic zkazit."
                „Ano, to je pravda," přidala se Alis pobaveně. „Nejvíc práce mi vždycky dá prohrát."
Všichni tři se zasmáli a Narmo vyplašeně vyskočil. Alis se sklonila nad stolem, aby si prohlédla postavení. Její bratr už prakticky vyhrál. Teď si jen hrál se Sigfridem na kočku a myš. Najednou oblohu od shora dolů pročísl oslnivý záblesk doprovázený ohlušující ranou. Seveřané jako na povel ztichli a otočili se k oknu, i když viděli, že je to zbytečné, protože skrz něj stejně nic neviděli. Narmo začal kňučet.
                „Prásklo to někam do údolí," usoudil Coen, jen co se vzpamatovali z leknutí. „Dá-li bůh, odnesl to jen nějaký strom."
                „Doufejme," zamumlal Sigfrid a oba se vrátili ke hře. Alis z toho co se dělo měla čím dál horší pocit.
                „Ještě nikdy jsem takovou bouřku nezažil," přiznal se Sigfrid. Nejspíš si všiml Alisina výrazu, protože záhy dodal: „Ale ani tak si nemyslím, že bysme se měli bát."
Alis se na něj podívala a usmála se. V hlase mu zaznívalo tolik jistoty a přesvědčení, že tomu bylo těžké neuvěřit.
                „Sigr!" vykřikl najednou Coen a posunul figurku krále do políčka s pevností. „Prohrálˈs Sigfride!"



 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář