2. Nález v lese
29. 11. 2012
Nový den s sebou nad hvozdy přinesl chladné jitro raného podzimu. Na listech stromů a na mechových polštářcích se třpytila rosa. V korunách stromů tiše šuměl vítr. Nové ráno způsobilo, že hustý les místy působil až přátelským dojmem. Vyrazili už za svítání. Před sebou měli jen krátkou cestu v porovnání s počtem mil, které nechali za zády. Při pomyšlení na výhled brzkého konce cesty se Ketilovi z Frygheimu vlila nové krev do žil. V sedle trávil celý den už bezmála půl roku a kažný další den byl pro něj utrpením. Důvod jeho cesty na sever by až neuvěřitelně prostý. Ketil byl zmocněnec krále, pověřený funkcí jejíž náplní bylo mimo jiné i sčítání lidu ve všech krajích ve Scadii. Tahle nepříjemná povinnost se opakovala každé čtyři roky. Když Ketil začínal, dostal od svého předchůdce, aby si sever nechával nakonec. Brzy pochopil proč. Málokdo dokázal vydržet v nehostiných podmínkách hvozdů. Jaro přicházelo pozdě a půdu nikdy nestačilo úplně zahřát. Léto trvalo sotva měsíc. Podzim byl deštivý a chmurný. A nakonec zima. Středně dlouhá, ale natolik krutá, že i na řekách se tvořila silná vrstva ledu a vodopády zamrzaly. Ketil na sever obyčejně dorazil začátkem léta. Tento rok to bohužel bylo jinak. Družina se zdržela v Bogne u Ketilových příbuzných, takže se za hranici hvozdů dostali až s prvními náznaky podzimu. Malá ale pečlivě obdělávaná políčky byla zoraná, případné ovoce sklizené. Listnaté stromy získávaly nácech červené. Ketil svému koni povolil uzdu tak, aby si mohl natáhnout krk.
„ Za chvíli dorazíme na soutok Illy a Kulty. Pak pojedeme jenom lesem,“ ozvalo se zezadu. Ketil se otočil. Jejich průvodce Lars, který se k nim připojil na hranici hvozdů právě popisoval Nilsovi a Bjornovi cestu. „K Nortfelsu se dostaneme chvíli po setmění.“
„ Nechceš mi říct, že pojedeme zase celičkej den?“ zamračil se Bjorn a vrhl po seveřanovi vyzívavý pohled.
„ Přesně to mám na mysli,“ odvětil Lars. „Teď už nebudeme nikde zastavovat.“
„ Na Nortfelsu se nikomu nic nestane, když dorazíme o den dýl!“ odsekl Bjorn. Stejně jako Ketilovi mu bylo něco málo přes dvacet zim a měl světle hnědé vlasy, což byl odkaz na jejich původ z jižního pobřeží.
„ Cestou už nenarazíme na žádnou vesnici,“ vysvětlil průvodce. „ Museli bysme nocovat pod stromy.“
„ Pod širou oblohou jsme se už něco nenocovali,“ vložil se do debaty Nils. „Kromě toho, dnešek je velice příjemný podzimní den.“
Ketil se zasmál. Nils a Bjorn se na něj tázavě podívali.
„ Takovéhle dny jsou v těhle krajích výjimkou,“ vysvětlil svým společníkům. „ Zítra, nejdéle pozítří, se počasí zkazí a celé dny bude pršet a foukat ledový vítr z okolních hor. Nic příjemného k nocování.“
Přes sebou zaslechli hukot peřejí. Nad nimi se vypínaly hrdé hory až do své poloviny pokryté stromy. V místech kde končily stromy, vyrůstaly špičaté, ostré skály, které se tyčily k oblakům, často je zdobil vodopád a byly domovem orlů a káňat. Tyto mohutné vrcholy obyčejně skrývaly huste mraky, ale dnes se hrdě stavěly na obdiv. Ketila nikdy nenapadlo, že jsou tak vysoké.
„Nortfelsové byli vždycky divný,“ Bjorn pustil otěž, pohodářsky se zaklonil v sedle a uchechtl se. „A to, že žijou v hvozdech, aniž by vystrčili nos to jenom dokazuje.“
„ Hluboký hvozdy tady na severu jsou nejhezčí lesy ve Scadii,“ sdělil chladně Lars. „A hory v Trolím pásu a ve fjordech také. Jenže ty to nemůžeš posoudit, protožeˈs je v životě neviděl.“
„ Na jihu jsou zase stovky ostrůvků kolem Bogno, rozlehlý jezera a bohatý přístavy,“ vrátil smeč Nils. „ Ale ostatně to ty taky nemůžeš posoudit, protožeˈs to v životě neviděl.“
Lars mu odpověděl pohrdavým ušklíbnutím. Vzájemnou nevraživost měli seveřané a jižané už prakticky vrozenou. Kdykoli to jakkoli šlo, dokázali se pohádat i o naprostý nesmysl. Naštěstí k jiným potyčkám, než slovním docházelo jen velmi zřídka. Většinou se zůstávalo u historek, které měli za úkol toho či onoho zesměšnit. Ketil to vždy považoval za neuvěřitelně dětinské.
Mezitím se před nimi objevili peřeje na soutoku řek Illy a Kulty. Ohromná zpěněná masa vody burácela přes tři sta metrů dlouhé kaskády. V drobné mlze, která se vytvářela nad vodou se objevila duha. Voda si za staletí vymodelovala koryto řeku ku obrazu svému. Vytvářela tak úžasnou přírodní scenérii. Mostek byl nadohled. Mostek byl trochu vznešenější název pro dřevěnou lávku, postavenou z nutnosti na místě, kde byl dříve brod. Na druhé straně, těsně za ní stál kámen kolem dokola popsaný runami. Přestože z výprav do zemí na jih se do Scadie už dostalo křesťanství a Scadiané ho postupně přijali, seveřané se odmítali vzdát všech starých zvyklostí. Tenhle kámen měl chránit most před střžením nebo pro poetičtější duše, před trolly. Ketil a jeho společníci překonávali mostek kvůli koním skoro půl hodiny. Naštěstí se nakonec podařila převést i nejlekavější šimlu a mhohli se vydat dál. Brzy se za nimi znovu zavřely stromy. Projížděli po úzké stezce mezi mokřadem a přitom je okupovala hejna komárů.
„Mrchy jedny zatracený!“ zařval Bjorn. „Žerou jako svině!“
Ostatní mu mohli dát jen za pravdu a zcela zbytečně se chránit před štípanci krvelačného hmyzu. Asi po další hodině cesty přerušil muže ze sborového nadávání na hmyz nepříliš vzdálený zvuk.
„Kůň!“ zvolal překvapeně Lars. V rychlosti se rozhlédl kolem sebe, ale neviděl nic nez hustě posázené stromy, mokrý mech a trávu.
„ To není jen jeden kůň,“ vyjádřil své mínění Nils. „Jsou nejmíň dva. Možná dokonce tři a víc.“
Ržání se ozvalo znovu, tentokrát mnohem hlasitěji a úpěnlivěji. Ketil zvedl ruku, načež celá družina zastavila. Chvíli stáli a poslouchali. Kůň žalostně volající o pomoc nemohl být daleko.
„Co budeme dělat?“
Frigheim neodpověděl hned. Co věděl, na severu koně volně nežili. Pokud se dostalo do nesnází zvíře, musel tam s ním být i jezdec.
„Pojedeme ho hledat,“ starý Olaf přesně odhadl na co myslí. „Jezdec může být raněný. Nemůžeme ho tam nechat.“
S tím Ketil mohl jen souhlasit. Rozdělili se na dvě skupiny. Bjorn velel skupině, které zůstala na cestě, což vzhledem k počtu komárů nesl jen se značnou nelibostí. Zbytek, Ketil, Lars a Nils, sesedli z koní a jeden po druhém zamířili do lesa. Nešli rychle, snažili se hledat bezpečnou cestu. Každý z nich dobře věděl, co by se stalo, kdyby šlápl vedle.
„Ta zatracená tráva je úplně všude,“ zavrčel Nils. „Už ani nevím, kde je cesta.“
„ Povídej mi o tom“ odpověděl v ozvěně Lars, když mu záhy zapadla noha do rašeliny. „Tudy cesta nevede,“ rozhodil nerozhodně rukama. Společně nějakou dobu hledali novou cestu. Kůň se ozval znovu, ale tentokrát už musel být opravdu blízko.
„Tudy!“ vykřikl najednou Lars. Podařilo se mu najít něco, co vzdáleně připomínalo zvířecí stezku. Její povrch pokrývaly patrně losí stopy. Nešlo se po ní nejlépe a Ketil začínal litovat toho, že nevyhověl Bjornovi a nezůstal na cestě. Neustále zakopávali o kořeny a drny. Nils se dokonce natáhl na zem a Ketil k tomu neměl daleko. Nejjistěji kráčel zkušený Lars. Najednou zastavil.
„Podívejte se támhle!“ vybídl vzrušeně ostatní. Ketil s Nilsem ho obešli a následovali směr, kterým ukazoval. Před nimi splašeně poskakoval hnědý kůň. Chudák měl uzdu zamotanou ve větvích křoví a nemohl ji nijak odtrhnout. Byl uvězněný a vystrašený. Na plecích mu vystávala pěna. Ketil si ho soucitně prohlédl. Nepříliš velký koník, zato s neuvěřitelně hustou srstí a hřbetem plným šrámů od toho, jak se snažil osvobodit z nedobrovolného zajetí.
„A jezdec?“ nedalo mu nezeptat se.
„Nikoho jsem neviděl,“ Lars se podíval na koně a v jeho jasně modrých očích se objevil smutek. „Ubohý zvíře. Kdybych se k němu dostal, aniž by mě ukopal, mohl bych přeříznout otěž.“
„To je nesmysl,“ Ketilovi se nápad vůbec nelíbil. „Když ho pustíš, ušlape nás.“
Kůň znovu zaržál a postavil se na zadní. Výsledkem jeho zoufalého pokusu bylo jen to, že se ještě víc zamotal. Lars se na pár okamžiků zamyslel.
„Můžu ho zkusit uklidnit,“ prohlásil posléze. „Se splašenými koňmi mám docela dost zkušeností…“ Kůň znovu trhl hlavou a od kopyt mu stříkala voda. „…a když ho tady necháme, tak se zabije.“
Frigheim to stále neviděl, jako nejlepší nápad. Zopakoval své obavy, ale na tvrdohlavého Larse to nemělo nejmenší vliv.
„Dáme si pozor,“ usoudil a opatrně se přibližoval ke koni. Záhy taktak uhl před létajícími kopyty.
„Larsi!“ pokusil se mu Ketil zabránit v dalším pokusu. Lars ho ale neposlouchala krátkým skokom se dostal ke křoví. Začal na koně potichu mluvit a nepřestával po celou dobu, co uvolňoval větvičky z otěží. Koník zůstal stát jako socha. Uši měl svěšené a boky se mu rychle vzdouvaly. Ze zad mu šla pára. Lars ulomil další větvičku. Otěž se uvolnila. Zvíře zpozornělo. Najednou mělo volnou hlavu. Udělalo krok dozadu. Jakmile se Larsovi povedno zcela uvolnit otěž, kůň se otočil a tryskem pádil pryč.
„Jsi spokojený?“ zeptal se Nils.
„Byl bych,“ připustil Lars. „Jen kdyby ten nevděčník nezmizel bůhví kde.“Vrátili se stejnou cestou, kterou přišli. Hledání nové by bylo zbytečné. Husím pochodem přeskakovali kořeny a výmoly, přičemž si Ketil uvědomoval zbytečnost téhle zastávky a odbočky. Znamenala jen další zdržení. Jakmile však dorazili zpět na cestu, velmi rychle změnil názor.
„Ketile!“ uvítal ho Bjorn. Hlas mu při mluvení rozčileně přeskakoval. „Tohle bys měl vidět!“
Společně vyrazili dál po cestě. Ketil tušil něco špatného. Viselo to ve vzduchu už od chvíle, kdy vjeli do lesů. A ať to bylo cokoli, nahánělo mu to strach. Zdálo se, že je z hlubin pohorují desítky očí. Bjorn nasadil svižné tempo. Brzy se před nimi na cestě objevil převrácený vůz. Na žebrech visely cáry bílé plachty, kterou byl původně zakrytý.
„Co se tady stalo?“ vydechl překvapeně Nils.
„To bysme taky chtěli vědět,“ odfrkl Bjorn. „Koním se nějak muselo povést zlomit oj a utéct.“
„Žádní lidé tady nebyli?“ podivil se Ketil a prohlédl si zlomenou oj z větší blízkosti.
„ Ne,“ Olaf utáhl podbřišní řemen. „Po lidech ani památky.“
„Nemohli je přepadnout?“ Nils si vzal otěže od jednoho z mužů.
„Nezdá se, zazněla odpověď. „Vůz je sice hodně poničený, ale nic z toho co převáželi nezmizelo.“
Ketil si prohlédl vnitřek vozu. Jednalo se převážně o potraviny. Pečivo a maso bylo uskladněno v dřevěných bednách.
Takže transport, Ketilovi se to přestávalo líbit. Něco tady nehraje. Nejdřív kůň bez jezdce v bažinách a teď převrácen vůz na cestě, plný zboží, ale bez živé duše. Letmo se podíval na cestu. Jestli tam byly nějaké stopy, splašení koně je nadobro rozdupali.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Lars a tím přerušil tok Ketilových myšlenek. „Budeme se je snažit najít nebo pojedeme dál?“
„Pojedeme dál,“ Ketil zasunul špičku boty do třmenu a vyskočil do sedla. „Stejně s tím nemůžeme nic dělat.“Během chvíle byl celý doprovod připraven v sedlech a pokračoval dál. Ale vůz na cestě a kůň bez jezdce v bažinách byli předmětem všech rozhovorů, které se vedli. Bjorn předložil domněnku o prasklé nápravě a lidech, kteří se vydali hledat pomoc. Nebylo to špatné vysvětlení, až na pár drobností. Proč by utíkali koně, a především ani jedna náprava prasklá nebyla. Ketil se do diskuze nezapojil. Běhal mu z toho mráz po zádech. Celé to bylo podivné a nedávalo to smysl. Jen tak mimoděk se ohlédl. Chtěl si naposledy prohlédnout trosky vozu. Ty už nezahlédl. Cestu za nimi zahalila hustá mlha.
„ Za chvíli dorazíme na soutok Illy a Kulty. Pak pojedeme jenom lesem,“ ozvalo se zezadu. Ketil se otočil. Jejich průvodce Lars, který se k nim připojil na hranici hvozdů právě popisoval Nilsovi a Bjornovi cestu. „K Nortfelsu se dostaneme chvíli po setmění.“
„ Nechceš mi říct, že pojedeme zase celičkej den?“ zamračil se Bjorn a vrhl po seveřanovi vyzívavý pohled.
„ Přesně to mám na mysli,“ odvětil Lars. „Teď už nebudeme nikde zastavovat.“
„ Na Nortfelsu se nikomu nic nestane, když dorazíme o den dýl!“ odsekl Bjorn. Stejně jako Ketilovi mu bylo něco málo přes dvacet zim a měl světle hnědé vlasy, což byl odkaz na jejich původ z jižního pobřeží.
„ Cestou už nenarazíme na žádnou vesnici,“ vysvětlil průvodce. „ Museli bysme nocovat pod stromy.“
„ Pod širou oblohou jsme se už něco nenocovali,“ vložil se do debaty Nils. „Kromě toho, dnešek je velice příjemný podzimní den.“
Ketil se zasmál. Nils a Bjorn se na něj tázavě podívali.
„ Takovéhle dny jsou v těhle krajích výjimkou,“ vysvětlil svým společníkům. „ Zítra, nejdéle pozítří, se počasí zkazí a celé dny bude pršet a foukat ledový vítr z okolních hor. Nic příjemného k nocování.“
Přes sebou zaslechli hukot peřejí. Nad nimi se vypínaly hrdé hory až do své poloviny pokryté stromy. V místech kde končily stromy, vyrůstaly špičaté, ostré skály, které se tyčily k oblakům, často je zdobil vodopád a byly domovem orlů a káňat. Tyto mohutné vrcholy obyčejně skrývaly huste mraky, ale dnes se hrdě stavěly na obdiv. Ketila nikdy nenapadlo, že jsou tak vysoké.
„Nortfelsové byli vždycky divný,“ Bjorn pustil otěž, pohodářsky se zaklonil v sedle a uchechtl se. „A to, že žijou v hvozdech, aniž by vystrčili nos to jenom dokazuje.“
„ Hluboký hvozdy tady na severu jsou nejhezčí lesy ve Scadii,“ sdělil chladně Lars. „A hory v Trolím pásu a ve fjordech také. Jenže ty to nemůžeš posoudit, protožeˈs je v životě neviděl.“
„ Na jihu jsou zase stovky ostrůvků kolem Bogno, rozlehlý jezera a bohatý přístavy,“ vrátil smeč Nils. „ Ale ostatně to ty taky nemůžeš posoudit, protožeˈs to v životě neviděl.“
Lars mu odpověděl pohrdavým ušklíbnutím. Vzájemnou nevraživost měli seveřané a jižané už prakticky vrozenou. Kdykoli to jakkoli šlo, dokázali se pohádat i o naprostý nesmysl. Naštěstí k jiným potyčkám, než slovním docházelo jen velmi zřídka. Většinou se zůstávalo u historek, které měli za úkol toho či onoho zesměšnit. Ketil to vždy považoval za neuvěřitelně dětinské.
Mezitím se před nimi objevili peřeje na soutoku řek Illy a Kulty. Ohromná zpěněná masa vody burácela přes tři sta metrů dlouhé kaskády. V drobné mlze, která se vytvářela nad vodou se objevila duha. Voda si za staletí vymodelovala koryto řeku ku obrazu svému. Vytvářela tak úžasnou přírodní scenérii. Mostek byl nadohled. Mostek byl trochu vznešenější název pro dřevěnou lávku, postavenou z nutnosti na místě, kde byl dříve brod. Na druhé straně, těsně za ní stál kámen kolem dokola popsaný runami. Přestože z výprav do zemí na jih se do Scadie už dostalo křesťanství a Scadiané ho postupně přijali, seveřané se odmítali vzdát všech starých zvyklostí. Tenhle kámen měl chránit most před střžením nebo pro poetičtější duše, před trolly. Ketil a jeho společníci překonávali mostek kvůli koním skoro půl hodiny. Naštěstí se nakonec podařila převést i nejlekavější šimlu a mhohli se vydat dál. Brzy se za nimi znovu zavřely stromy. Projížděli po úzké stezce mezi mokřadem a přitom je okupovala hejna komárů.
„Mrchy jedny zatracený!“ zařval Bjorn. „Žerou jako svině!“
Ostatní mu mohli dát jen za pravdu a zcela zbytečně se chránit před štípanci krvelačného hmyzu. Asi po další hodině cesty přerušil muže ze sborového nadávání na hmyz nepříliš vzdálený zvuk.
„Kůň!“ zvolal překvapeně Lars. V rychlosti se rozhlédl kolem sebe, ale neviděl nic nez hustě posázené stromy, mokrý mech a trávu.
„ To není jen jeden kůň,“ vyjádřil své mínění Nils. „Jsou nejmíň dva. Možná dokonce tři a víc.“
Ržání se ozvalo znovu, tentokrát mnohem hlasitěji a úpěnlivěji. Ketil zvedl ruku, načež celá družina zastavila. Chvíli stáli a poslouchali. Kůň žalostně volající o pomoc nemohl být daleko.
„Co budeme dělat?“
Frigheim neodpověděl hned. Co věděl, na severu koně volně nežili. Pokud se dostalo do nesnází zvíře, musel tam s ním být i jezdec.
„Pojedeme ho hledat,“ starý Olaf přesně odhadl na co myslí. „Jezdec může být raněný. Nemůžeme ho tam nechat.“
S tím Ketil mohl jen souhlasit. Rozdělili se na dvě skupiny. Bjorn velel skupině, které zůstala na cestě, což vzhledem k počtu komárů nesl jen se značnou nelibostí. Zbytek, Ketil, Lars a Nils, sesedli z koní a jeden po druhém zamířili do lesa. Nešli rychle, snažili se hledat bezpečnou cestu. Každý z nich dobře věděl, co by se stalo, kdyby šlápl vedle.
„Ta zatracená tráva je úplně všude,“ zavrčel Nils. „Už ani nevím, kde je cesta.“
„ Povídej mi o tom“ odpověděl v ozvěně Lars, když mu záhy zapadla noha do rašeliny. „Tudy cesta nevede,“ rozhodil nerozhodně rukama. Společně nějakou dobu hledali novou cestu. Kůň se ozval znovu, ale tentokrát už musel být opravdu blízko.
„Tudy!“ vykřikl najednou Lars. Podařilo se mu najít něco, co vzdáleně připomínalo zvířecí stezku. Její povrch pokrývaly patrně losí stopy. Nešlo se po ní nejlépe a Ketil začínal litovat toho, že nevyhověl Bjornovi a nezůstal na cestě. Neustále zakopávali o kořeny a drny. Nils se dokonce natáhl na zem a Ketil k tomu neměl daleko. Nejjistěji kráčel zkušený Lars. Najednou zastavil.
„Podívejte se támhle!“ vybídl vzrušeně ostatní. Ketil s Nilsem ho obešli a následovali směr, kterým ukazoval. Před nimi splašeně poskakoval hnědý kůň. Chudák měl uzdu zamotanou ve větvích křoví a nemohl ji nijak odtrhnout. Byl uvězněný a vystrašený. Na plecích mu vystávala pěna. Ketil si ho soucitně prohlédl. Nepříliš velký koník, zato s neuvěřitelně hustou srstí a hřbetem plným šrámů od toho, jak se snažil osvobodit z nedobrovolného zajetí.
„A jezdec?“ nedalo mu nezeptat se.
„Nikoho jsem neviděl,“ Lars se podíval na koně a v jeho jasně modrých očích se objevil smutek. „Ubohý zvíře. Kdybych se k němu dostal, aniž by mě ukopal, mohl bych přeříznout otěž.“
„To je nesmysl,“ Ketilovi se nápad vůbec nelíbil. „Když ho pustíš, ušlape nás.“
Kůň znovu zaržál a postavil se na zadní. Výsledkem jeho zoufalého pokusu bylo jen to, že se ještě víc zamotal. Lars se na pár okamžiků zamyslel.
„Můžu ho zkusit uklidnit,“ prohlásil posléze. „Se splašenými koňmi mám docela dost zkušeností…“ Kůň znovu trhl hlavou a od kopyt mu stříkala voda. „…a když ho tady necháme, tak se zabije.“
Frigheim to stále neviděl, jako nejlepší nápad. Zopakoval své obavy, ale na tvrdohlavého Larse to nemělo nejmenší vliv.
„Dáme si pozor,“ usoudil a opatrně se přibližoval ke koni. Záhy taktak uhl před létajícími kopyty.
„Larsi!“ pokusil se mu Ketil zabránit v dalším pokusu. Lars ho ale neposlouchala krátkým skokom se dostal ke křoví. Začal na koně potichu mluvit a nepřestával po celou dobu, co uvolňoval větvičky z otěží. Koník zůstal stát jako socha. Uši měl svěšené a boky se mu rychle vzdouvaly. Ze zad mu šla pára. Lars ulomil další větvičku. Otěž se uvolnila. Zvíře zpozornělo. Najednou mělo volnou hlavu. Udělalo krok dozadu. Jakmile se Larsovi povedno zcela uvolnit otěž, kůň se otočil a tryskem pádil pryč.
„Jsi spokojený?“ zeptal se Nils.
„Byl bych,“ připustil Lars. „Jen kdyby ten nevděčník nezmizel bůhví kde.“Vrátili se stejnou cestou, kterou přišli. Hledání nové by bylo zbytečné. Husím pochodem přeskakovali kořeny a výmoly, přičemž si Ketil uvědomoval zbytečnost téhle zastávky a odbočky. Znamenala jen další zdržení. Jakmile však dorazili zpět na cestu, velmi rychle změnil názor.
„Ketile!“ uvítal ho Bjorn. Hlas mu při mluvení rozčileně přeskakoval. „Tohle bys měl vidět!“
Společně vyrazili dál po cestě. Ketil tušil něco špatného. Viselo to ve vzduchu už od chvíle, kdy vjeli do lesů. A ať to bylo cokoli, nahánělo mu to strach. Zdálo se, že je z hlubin pohorují desítky očí. Bjorn nasadil svižné tempo. Brzy se před nimi na cestě objevil převrácený vůz. Na žebrech visely cáry bílé plachty, kterou byl původně zakrytý.
„Co se tady stalo?“ vydechl překvapeně Nils.
„To bysme taky chtěli vědět,“ odfrkl Bjorn. „Koním se nějak muselo povést zlomit oj a utéct.“
„Žádní lidé tady nebyli?“ podivil se Ketil a prohlédl si zlomenou oj z větší blízkosti.
„ Ne,“ Olaf utáhl podbřišní řemen. „Po lidech ani památky.“
„Nemohli je přepadnout?“ Nils si vzal otěže od jednoho z mužů.
„Nezdá se, zazněla odpověď. „Vůz je sice hodně poničený, ale nic z toho co převáželi nezmizelo.“
Ketil si prohlédl vnitřek vozu. Jednalo se převážně o potraviny. Pečivo a maso bylo uskladněno v dřevěných bednách.
Takže transport, Ketilovi se to přestávalo líbit. Něco tady nehraje. Nejdřív kůň bez jezdce v bažinách a teď převrácen vůz na cestě, plný zboží, ale bez živé duše. Letmo se podíval na cestu. Jestli tam byly nějaké stopy, splašení koně je nadobro rozdupali.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Lars a tím přerušil tok Ketilových myšlenek. „Budeme se je snažit najít nebo pojedeme dál?“
„Pojedeme dál,“ Ketil zasunul špičku boty do třmenu a vyskočil do sedla. „Stejně s tím nemůžeme nic dělat.“Během chvíle byl celý doprovod připraven v sedlech a pokračoval dál. Ale vůz na cestě a kůň bez jezdce v bažinách byli předmětem všech rozhovorů, které se vedli. Bjorn předložil domněnku o prasklé nápravě a lidech, kteří se vydali hledat pomoc. Nebylo to špatné vysvětlení, až na pár drobností. Proč by utíkali koně, a především ani jedna náprava prasklá nebyla. Ketil se do diskuze nezapojil. Běhal mu z toho mráz po zádech. Celé to bylo podivné a nedávalo to smysl. Jen tak mimoděk se ohlédl. Chtěl si naposledy prohlédnout trosky vozu. Ty už nezahlédl. Cestu za nimi zahalila hustá mlha.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář