AURINKO

Z temných hlubin lesa se ozývalo táhlé žalostné kvílení, při kterém skupince mužů projíždějících skrz rašeliniště tuhla krev v žilách. Na svět padl soumrak a pár stop nad zemí se jako přízraky kroutila mlha, která hladově pohlcovala kmeny stromů. Staré pokroucené borovice připomínaly zubožené postavy v jakési bizardní taneční kreaci. Protože byl měsíc v novu, cestu neosvětlovalo nic jiného než záře olejových lamp, zavěšených na voze, jenž muži doprovázeli. Muži byli celkem čtyři. Výrazné rysy prozrazovaly, že se do jednoho jedná o seveřany ve věku od čtrnácti do třiceti let. Měli na sobě dlouhé pláště lemované kožešinou z hnědých ovcí. V sedlech seděli vzpřímeně, ale jejich výrazy prozrazovaly nejistotu. Sténání se postupně měnilo v jekot.
„Co to je?" zašeptal přidušeně nejmladší člen skupiny a pobídl koně do klusu, aby se dostal vedle jezdce v šedivém.
„To je Beanshie," odpověděl sklíčeně jeden z jeho starších společníků, přičemž jeho hlas zněl opatrně, jako by se bál mluvit. „Zvěstovatelka smrti. Říká se, že když se blíži něčí smrt, beanshie, v zakrvácených cárech šatů, prochází přes mokřady a přitom naříká nad ubožákem až přitom tuhne krev v žilách," nechvíli se odmlčel, aby se mohl nadechnout. „A třikrát běda tomu, kdo se s ní setká tváří tvář. Prý stačí jediný pohled do jejích očí a okamžitě zešílíš..."
„ Já zase slyšel," namítl vozka, „že beanshie může vidět jenom ten za koho naříká."
„To je nesmysl!"obořil se na něj vypravěč. „Lidé od Černýho kříže tvrdí, že její kvílení slýchají téměř na denním pořádku a někteří ji dokonce viděli," jeho hlas se zase podivně ztišil. „ Prý má odporný seschlý obličej, řídké bílé vlasy, šílené rudé oči a všude kudy prochází se šíří chlad. Na rukou má dlouhé černé drápy a obléká se do krvavých cárů..."
„Tak se pomodlete, abychom ji nepotkali!" přerušil jeho vypravování Šedivec. „Projíždět skrz hvozd v noci je nebezpečné, ale ještě nebezpečnější je to se šílencem na krku!" Na jeho slova všichni zmlkli. Mlha v lese se trochu zvedla. Sahala až po břicha kráčejících koní. Zvířata neklidně pohazovala hlavami a od nozder jim šla pára. Kvílení je děsilo možná ještě víc, než jezdce.
„ Za koho myslíte, že naříká?" protrhl mlčení opět nejmladší, ale záhy by si za svůj dotaz nejraději vrazil.
„ Pokud opravdu tolik stojíš o to, abys to věděl, můžeš se jí jít zeptat, Illane," nabídl velkoryse Šedivec. „ Pohřbíme tě tady cestou zpátky." Illan raději neodpovídal a soustředil se na cestu, aby kůň nešlápl mimo pevnou půdu. Stezka mezi bažinami totiž neustále měnila svou šíři. Jednou byla tak široká, že by se na ní bez problémů vzájemně vyminuly dva vozy, ale jindy byla zase úzká tak, že bylo obtížné projet pro jeden. V takovém úzkém místě sjel vůz jedním kolem do bahna a mužům trvalo velmi dlouho, než ho znovu vyprostili.
„Teď už by cesta neměla být o moc užší," prohlásil Šedivec, když byl vůz opět bezpečně všemi čtyřmi koly na cestě.
„A kdy už dorazíme k Černýmu kříži?" zeptal se podrážděně muž, kterému říkali Lyset. Měl temné kruhy pod očima a vypadal, jako by při nejmenším pět dní za sebou nespal. „Jedeme už strašně dlouho!"
„To už se tolik nemůžeš dočkat tamější hospody, Lysete?" zeptal se ho z kozlíku Eskel. „Nebo se tolik těšíš na to, až se nás zbavíš?" utahoval si z něj dál.
„Obojí je správně," Lyset vycenil zuby v úsměvu. Opodál stojícího Illana napadlo, že by býval byl raději, kdyby to neudělal. Polovina Lysetova chrupu byla pryč a ta druhá vypadala, že do toho nemá daleko. Pohled na něj byl podle mladého seveřana skoro stejně odporný jako na beanshie.

„Těším se na to, až si v Černym kříži sednu za tuplák pšeničnýho piva a budu si představovat, jak mizíš za hranicemi Hvozdu!" dodal Lyset a vyhoupl se zpátky do sedla.
„V tom případě bysme měli přidat," popíchl ho znovu Eskel a pleskl koně opratí po zádech. „Z těch tvých řečí dostávám žízeň." Koně vyrazili pevnýým krokem vpřed. Zbytek jezdců pokračoval za vozem a na somém konci zástupu jel mlčky Šedivec. Nikdo nevěděl, co se mu obvykle honívá hlavou. Obyčejně se o něm tradovalo, že byl voják, který z nějakého důvodu musel opustit armádu. A mělo to své opodstatnění. Jen málokdo dokázal zacházet s mečem tak, jako on. Ale Šedivec tu domněnku nikdy nepotvrdil ani nevyvrátil. Obyvatelé vesnic v Severním Hvozdu, do kterých doprovázel transporty s potravinami, ho prostě považovali za podivína, který když chtěl, dokázal vyprávět jako nikdo jiný.
Mohlo být k jedné ranní. Tma kolem nich ještě zhoustla, protože zhasla jedna z olejových lamp na voze, což Lyset komentoval nejednou neslušnou nadávkou. Nářek beanshie je stále neopouštěl, což děsilo především koně a Illana, kteří se lekali při každém náznaku pobyvu v lese. Najednou vůz zastavil. Zepředu bylo slyšet Eskela, jak se snaží přimět koně k dalšímu pohybu.
„Co se stalo?" Šedivec pobídl koně do klusu.
„ Nevím," ozval se Eskel. „ Najednou zastavili a nechtějí jít dál!" nechvíli se odmlčel. „ Něčeho se tam bojej!"
Lyset a Illan následovali Šedivce, který objel vůz a zastavil před párem zapřažených koní. Oba hnědáci měli uši přitisknuté k hlavě a snažili couvat. Něco tam cítí, konstatoval v myšlenkách a upřeně se zahleděl do tmy před sebou.
„Nic tam není, Šedivče," odplivl si Lyset. „ Jenom ta zatracená mlha!"
Šedivec kýval hlavou, ale neposlouchal ho. Místo toho stále pozoroval mlhu před sebou. Zdálo se mu, že tam opravdu někdo je. Cítil něčí přítomnost stejně, jako koně. Jeho šestý smysl ho varoval, že cesta před nimi něco ukrývá. A jeho smysl ho nikdy nezradil. Vždycky mu radil správně.
„Lysete, Illane, slezte z koní," rozkázal najednou.
„Proč? Co se zase stalo?" zeptal se Lyset otráveně. Když odpověď nedostal, něco vztekle zavrčel a velmi neochotně poslechl. Ani Illan nevypadal moc potěšeně z nenadálého rozkazu, ale Šedivcovi se odporovat bál.
„Eskele, ty zůstaň tady a hlídej koně," Šedivec vytáhl z pochvy na sedle svůj meč. „ A vy ostatní za mnou." S těmito slovy se vydal do mlhy. Lyset a Illan ho otráveně následovali. Jak se vzdalovali od Eskela a koní, mlha pohlcovala všechno kolem sebe, až nakonec zmizelo i to jediné matné světýlko lucerny na voze.
„Co tady vlastně hledáme?" zeptal se Lyset nepřirozeně rozechvělým hlasem. Cáry mlhy se mu ovíjely kolem kotníků. V očích měl nejistotu. Šedivec věděl proč. Něco se kolem nich pohybovalo, ale kdykoli se ohlédli, neviděli nic než příliš hustou mlhu. Ale byla to ta nejpodivnější mlha, jakou kdy Šedivec viděl. Zdálo se mu, že v ní snad občas zahlédl nějaký obrys lidského těla. Najednou Illan strašlivě vykřikl.
„ Co jančíš?" obořil se na něj Šedivec.
„ Ta mlha!" vysvětloval zmateně. „Cítil jsem, jak se mě dotkla!"
„ To je nesmysl!" zakřenil se Lyset.
„ Je to pravda!" bránil se Illan, ale nikdo ho neposlouchal. Ostražitě pokračovali po cestě. Les kolem nich téměř zmizel. Najednou před nimi na cestě něco velice rychle přeběhlo.
„ Kdo je tam?" zavolal Šedivec a sevřel pevněji jílec meče. Nikdo mu neodpověděl. Šedivec udělal pár kroku dopředu. O tom, že je někdo sleduje byl již zcela přesvědčený. „ Lysete, vrať se k vozu a varuj Eskela!" rozkázal polohlasem. Lyset mlčel. „ Lysete, slyšel jsi, co jsem říkal?" Šedivec se otočil. Oba jeho druzi vyjeveně zírali do mlhy. Illan vypadal, jako by se měl každou chvíli rozbrečet. Lysetovi se klepala ruka s nožem.
„ Co se stalo?" zeptal se Šedivec podezíravým tónem.
„ Tváře!" dostal ze sebe Lyset nepřirozeně vysokým hlasem. „ V tý mlze jsou mrtvý tváře!" Illan vystrašeně přikyvoval. Šedivec k nim přišel blíž. V mlze jsou mrtvé tváře! Zdeformované a pokroucené mlžné postavy po nich natahovaly ruce. Většinu z nich znal. Byli to obyvatelé Černého kříže. Jeden z nich se pokusil chytit Lyseta za zápěstí. Lyset vyjekl a snažil se ho setřást. Mátohy neměli oči ani ústa, ale ty nepotřebovali k tomu, aby bylo poznat, co všechno v posledních chvílích svého života viděli. Najednou se rozestoupili a vytvořili tak úzkou uličku. Illan omdlel. Lyset se pokusil utéct, jenže nestačil udělat ani dva kroky a padl k zemi. Šedivec nedělal nic. Příliš pozdě si uvědomil, že jsou všichni zasvěceni smrti. Z hloubi hvozdu se ozýval žalostný křik beanshie.