Kapitola II.
22. 12. 2012
„Hodně štěstí, centurione Fabie,“ vykřikl jeden z vojáků, kteří drželi stráž u brány. „Ať při tobě stojí fortuna,“ dodal další. Servius kývl na pozdrav a vyjel z bezpečí tábora. Dva zmínění strážní ho vyprovázeli dlouhými pohledy, jako by čekali, až odjede dostatečně daleko, aby je neslyšel.
„V táboře se říká, že se Fabius už nevrátí,“ řekl najednou tlumeným hlasem vyšší ze dvojice. „Gaius Oktávius prý tvrdí, že ti barbaři zdecimovali padesát vojáků. To si Paulinus myslí, že si s Fabiem neporadí stejně?“
„ Nedokážu říct, co si Paulinus myslí, Marcu,“zazněla stejně tlumená odpověď. „Ale máš pravdu. Lykanikové nikoho nešetří.“
Oba doufali, že je Servius neslyšel, ale pletli se Samozřejmě, že věděl, co se po táboře povídá. Nikdo mu nedával moc šancí na úspěch. S nepříjemným pocitem úzkosti pobídl hnědáka do klusu. Kůň hodil hlavou, ale poslechl. Bezpečí tábora se rychle vzdalovalo a Říman si najednou uvědomil, jaké je kolem ticho. Bylo slyšet jen pravidelné praskání zmrzlého sněhu pod kopyty. Stmívalo se.
„V těhle končinách se vždycky stmívá už v pět hodin,“ vysvětlil Servius koni, jenom aby měl důvod promluvit Zvuk vlastního hlasu mu dodal trochu jistoty. V lese podél cesty se zvedala mlha. Její cáry se jako hadi proplétaly kolem kmenů stromů.
„Já už se nedivím, že si kelty spletli s přízraky, Brunelle,“ centurion znovu oslovil svého koně. „Já bych se býval spletl taky…“
Kůň odfrkl a zpomalil. Servius se také trochu uklidnil. Tábor zmizel z dohledu, ale pořád byl dost blízko, aby v případě potřeby otočil koně a dostal se včas do bezpečí. Brunellus znovu zafrkal. Od nozder mu šla pára. Mrzlo. Obloha byla úplně jasná a na zem, jako velké stříbrné oko, shlížel měsíc v úplňku a všude kolem něj hvězdy. Kolik tak může být hodin? Pomyslel si Servius zmateně. Kůň se najednou něčeho lekl a uskočil.
„Hola! V klidu!“ Říman pohladil vystrašené zvíře po hřívě. „Co je tam tak strašného, že se toho musíš bát?“
Kůň udělal nejistý krok dopředu.
„No jdi dál, nic tam není…“
Další dva kroky. V lese praskla větev. Brunellus zase uskočil. Zjevně tušil nějaké skryté nebezpečí. Nechtělo se mu z místa.
„Co tam vidíš?“ zvolal Servius rozzlobeně, zapřel se do třmenů a rozhlédl se. Všude byla jen mlha a stromy. Kůň znovu o krok ucouvl. Tentokrát se Říman zaměřil na místo, kterého se zvíře lekalo nejvíc. Vzápětí se lekl stejně, ne-li víc. Z mlhy vystoupila postava zahalená v dlouhém plášti. Servius odhadoval barvu látky na černou nebo tmavě hnědou. Mla poskytovala neznámému dostatečnou anonymitu. Servius viděl jen obrysy. Neznámý po několika krocích zastavil a strnule si Servia prohlížel. Říman rozvažoval, jestli nemá koně přeci jen otočit. Postava v mlze ho naplňovala nedůvěrou. Je ozbrojený nebo je? Zaútočí? Kdy? Po nějaké době se mu myšlenky podařilo ovládnout. Ty jsi římský voják! Napomenul se. Ty smrtí pohrdáš! Následně se zpříma zadíval na nevítaného společníka.
„Co jsi zač?“ zavolal sebejistým tónem. V mlze sebou trhl, jako by ho vyrušil ze zamyšlení. Servius trpělivě vyčkával odpovědi. Ale nedočkal se. Neznámý zmizel stejně rychle, jako se objevil. Dočista se rozplynul v mlze. Říman zalapal po dechu. Přelud? Přízrak? Než znovu pobídl koně, zíral do mlhy. V těhle lesích se opravdu něco děje, napadlo ho. Pak koně znovu pobídl a ten vyrazil rychlým klusem, co možná nejdál od toho místa, takže si Servius ani nestihl všimnout, že z povzdálí v krytu stromů ho stále pozoruje neznámý v plášti.
„V táboře se říká, že se Fabius už nevrátí,“ řekl najednou tlumeným hlasem vyšší ze dvojice. „Gaius Oktávius prý tvrdí, že ti barbaři zdecimovali padesát vojáků. To si Paulinus myslí, že si s Fabiem neporadí stejně?“
„ Nedokážu říct, co si Paulinus myslí, Marcu,“zazněla stejně tlumená odpověď. „Ale máš pravdu. Lykanikové nikoho nešetří.“
Oba doufali, že je Servius neslyšel, ale pletli se Samozřejmě, že věděl, co se po táboře povídá. Nikdo mu nedával moc šancí na úspěch. S nepříjemným pocitem úzkosti pobídl hnědáka do klusu. Kůň hodil hlavou, ale poslechl. Bezpečí tábora se rychle vzdalovalo a Říman si najednou uvědomil, jaké je kolem ticho. Bylo slyšet jen pravidelné praskání zmrzlého sněhu pod kopyty. Stmívalo se.
„V těhle končinách se vždycky stmívá už v pět hodin,“ vysvětlil Servius koni, jenom aby měl důvod promluvit Zvuk vlastního hlasu mu dodal trochu jistoty. V lese podél cesty se zvedala mlha. Její cáry se jako hadi proplétaly kolem kmenů stromů.
„Já už se nedivím, že si kelty spletli s přízraky, Brunelle,“ centurion znovu oslovil svého koně. „Já bych se býval spletl taky…“
Kůň odfrkl a zpomalil. Servius se také trochu uklidnil. Tábor zmizel z dohledu, ale pořád byl dost blízko, aby v případě potřeby otočil koně a dostal se včas do bezpečí. Brunellus znovu zafrkal. Od nozder mu šla pára. Mrzlo. Obloha byla úplně jasná a na zem, jako velké stříbrné oko, shlížel měsíc v úplňku a všude kolem něj hvězdy. Kolik tak může být hodin? Pomyslel si Servius zmateně. Kůň se najednou něčeho lekl a uskočil.
„Hola! V klidu!“ Říman pohladil vystrašené zvíře po hřívě. „Co je tam tak strašného, že se toho musíš bát?“
Kůň udělal nejistý krok dopředu.
„No jdi dál, nic tam není…“
Další dva kroky. V lese praskla větev. Brunellus zase uskočil. Zjevně tušil nějaké skryté nebezpečí. Nechtělo se mu z místa.
„Co tam vidíš?“ zvolal Servius rozzlobeně, zapřel se do třmenů a rozhlédl se. Všude byla jen mlha a stromy. Kůň znovu o krok ucouvl. Tentokrát se Říman zaměřil na místo, kterého se zvíře lekalo nejvíc. Vzápětí se lekl stejně, ne-li víc. Z mlhy vystoupila postava zahalená v dlouhém plášti. Servius odhadoval barvu látky na černou nebo tmavě hnědou. Mla poskytovala neznámému dostatečnou anonymitu. Servius viděl jen obrysy. Neznámý po několika krocích zastavil a strnule si Servia prohlížel. Říman rozvažoval, jestli nemá koně přeci jen otočit. Postava v mlze ho naplňovala nedůvěrou. Je ozbrojený nebo je? Zaútočí? Kdy? Po nějaké době se mu myšlenky podařilo ovládnout. Ty jsi římský voják! Napomenul se. Ty smrtí pohrdáš! Následně se zpříma zadíval na nevítaného společníka.
„Co jsi zač?“ zavolal sebejistým tónem. V mlze sebou trhl, jako by ho vyrušil ze zamyšlení. Servius trpělivě vyčkával odpovědi. Ale nedočkal se. Neznámý zmizel stejně rychle, jako se objevil. Dočista se rozplynul v mlze. Říman zalapal po dechu. Přelud? Přízrak? Než znovu pobídl koně, zíral do mlhy. V těhle lesích se opravdu něco děje, napadlo ho. Pak koně znovu pobídl a ten vyrazil rychlým klusem, co možná nejdál od toho místa, takže si Servius ani nestihl všimnout, že z povzdálí v krytu stromů ho stále pozoruje neznámý v plášti.
Jak se blížil úsvit, projasňovala se i temná cesta lesem. Servius i jeho kůň za sebou měli dlouhou cestu bez nepříjemných vyrušení. Říman by snad dokonce málem zapomněl na tajemnou postavu v mlze, kdyby mu ji neustále nepřipomínaly okolní stromy. Co byla vlastně zač? A jaké měla úmysly? Moc otázek a žádné odpovědi. To Římana tížilo skoro celou cestu. Kůň trochu zrychlili, protože mu Servis povolil otěže a nechal mu volnou ruku. O něco potději vjeli na stezku nad malou lesní strání. Na východě se projasňoval se obzor. To bylo dobré znamení oznamující brzký příchod dne. Servia představa cesty za denního světla potěšila. Tma už mu začínala vadit. Kůň, snad zvesela, pohodil hlavou, ale najednou ztuhl a zůstal stát.
„Co tam máš?“ zamumlal Servius a povídl ho. Zvíře se ale ani o krok nehnulo. Mělo napjatý každý sval v těle a celé se třáslo.
„No tak, jdi dál,“ promluvil znovu konejšivým hlasem. Hřebec vyskočil předníma nohama do vzduchu a otočil se. Říman přitáhl otěž a jedním prudkým pohybem ho otočil zpátky. Kůň se pokusil couvat, jenže další prudká pobídka mu dala jasně na srozuměnou, že ten kdo rozhodne kam se pojede, bude jezdec. Brunellus se dal pomalu do pohybu. Dva kroky. Uši měl přitisknuté k hlavě. Nevím, čeho se tak moc bojíš, příteli, ale projet tudy musíme, promluvil ke svému koni v myšlenkách Servius. Napětí zvířete se trochu uvolnilo. Dalších několik kroků. Náhle se nedaleko před nimi cosi mihlo. Kůň zděšeně zaržál a postavil se na zadní. Tentokrát už se Servius neudržel a svezl se ze sedla na zem. Dopad byl tvrdší, než očekával. Hřebec ještě chvíli s vyděšeným ržáním bil kopyty ve vzduchu, když mu podklouzly zadní nohy po zmrzlé kaluži a ubohé zvíře padlo na levý bok. Říman stačil tak tak uskočit, aby na něj zmítající se Brunellus nepadl, ale neudržel rovnováhu a s výkřikem se po zádech zřítil ze stráně. Hřebec se po několika marných pokusech dokázal vyhrabat zpět na nohy. Pak se otočil a v panické hrůze tryskem zamířil zpátky k táboru.
„Co tam máš?“ zamumlal Servius a povídl ho. Zvíře se ale ani o krok nehnulo. Mělo napjatý každý sval v těle a celé se třáslo.
„No tak, jdi dál,“ promluvil znovu konejšivým hlasem. Hřebec vyskočil předníma nohama do vzduchu a otočil se. Říman přitáhl otěž a jedním prudkým pohybem ho otočil zpátky. Kůň se pokusil couvat, jenže další prudká pobídka mu dala jasně na srozuměnou, že ten kdo rozhodne kam se pojede, bude jezdec. Brunellus se dal pomalu do pohybu. Dva kroky. Uši měl přitisknuté k hlavě. Nevím, čeho se tak moc bojíš, příteli, ale projet tudy musíme, promluvil ke svému koni v myšlenkách Servius. Napětí zvířete se trochu uvolnilo. Dalších několik kroků. Náhle se nedaleko před nimi cosi mihlo. Kůň zděšeně zaržál a postavil se na zadní. Tentokrát už se Servius neudržel a svezl se ze sedla na zem. Dopad byl tvrdší, než očekával. Hřebec ještě chvíli s vyděšeným ržáním bil kopyty ve vzduchu, když mu podklouzly zadní nohy po zmrzlé kaluži a ubohé zvíře padlo na levý bok. Říman stačil tak tak uskočit, aby na něj zmítající se Brunellus nepadl, ale neudržel rovnováhu a s výkřikem se po zádech zřítil ze stráně. Hřebec se po několika marných pokusech dokázal vyhrabat zpět na nohy. Pak se otočil a v panické hrůze tryskem zamířil zpátky k táboru.
Servius nevěděl, jak dlouho byl v bezvědomí. Ale když se probudil začínalo svítat. Mlha se zvedala. Dobré znamení, usmál se Říman v myšlenkách. Pokusil se pohnout. Cítil pod sebou každý kámen a končetiny měl celé promrzlé. Náhle mu projela prudká, křečovitá bolest levou rukou. Serviovi se stáhly rysy v obličeji. Pravou rukou ohmatal tu levou.
„Zlomená,“ konstatoval tiše. Zvedl hlavu, aby se o tom přesvědčil. I to mušlo ztěžka, protože měl ztuhlý i krk. Když se mu to konečně podařilo, zamžikal očima vlevo. O tom, že bylo jeho levačka zlomená nebylo pochyby. Nateklá a krví podlitá paže svírala velice neobvyklý úhel. Servius měl chuť nahlas zaklít. Koneckonců, mohl za to Paulinus. Tím si byl jistý. Kdyby ho neposlal na tak nebezpečnou výpravu, mohl mít obě ruce zdravé. Unaveně nechal klesnou hlavu do sněhu. Při tom koutkem oka zachytil pohyb. Servius znovu nadzvedl hlavu a pátravě se rozhlédl kolem sebe. Pečlivě zkoumal každý strom, křoví i balvan, ale nikoho neviděl. Něco se mi zdálo? Legionář si byl jistý, že ne. Něčí přítomnost cítil až do morku kostí. Všude bylo ticho, ale přeci jen slyšel kradmé kroky. Někdo se k němu blížil. Servius se znovu rozhlédl. Pohyb znovu zachytil. Pátravě se tím směrem podíval. Na okamžik přestal dýchat. Pomalým a obezřetným krokem se k němu blížila postava v tmavém plášti. Ta, se kterou se už jednou setkal na začátku své cesty. Říman se zamračil. Neznámý nebyl ozbrojený. To samo o sobě bylo zvláštní. A pak ruka ve zvláštním gestu. Něco držel. Něco, jako svazek větviček. Servius se zamračil ještě více. Najednou se mu vybavila jedna Paulinova rada, kterou od něj dostal, když ho převeleli.
„Iulliane,“ řekl mu tehdy. „Okolní lesy jsou divoké, plné zrádných nástrah, bažin, ale jestli ti mám dát radu, kterou si opravdu musíš zapamatovat, zněla by, pokud někdy narazíš na druida, okamžitě tas meč!“
„Proč?“ ptal se tehdy zmateně Servius.
„Rádi podněcují vzpoury, pokud některý kmen zatouží po svobodě, můžeš si být jistý, že za nitky v pozadí tahá nějaký druid.“
A teď stál jeden druid před ním. Přesněji řečeno, blížil se k němu s nejasnými úmysly. Servius se ho pečlivěji prohlédl. Na druida vypadá celkem mladě, napadlo ho. Tajemný druid byl každým krokem blíž. Římana sevřela náhlá nejistota. Cítil se ve stále větším ohrožení a nedokázal si vybavit, co se stane, až druid stane přímo u něj. Servius podvědomě sevřel jílec meče. Neznámý si pohybu všiml a zůstal stát, jako když lovec čeká na vhodnou chvíli zasadit ránu lovené zvěři. Říman párkrát na sucho polkl. Ještě nikdy se mu nestalo, aby ho nějaký kelt lovil. A co když to byl on, sevřel pevněji jílec meče, co když on splašil Brunella, a celou dobu mě pronásledoval? Servius meč trochu povytáhl. Neznámý si toho opět všiml a z pod záhybů pláště vytáhl krátkou dýku. Znovu vykročil. Přestože Servius stále neznal jeho pravé úmysly, byl si jistý tím, že dojde k boji. Připravil se. Alespoň první výpad bude můj! Kelt se tentokrát blížil mnohem rychleji. Ještě pár kroků, Serviovi se rozbušilo srdce, jako před každým bojem. Ještě krok… Servius prudkým pohybem vytáhl meč a vypadl proti protivníkovi. Sok něco takového očividně nečekal, a proto ránu nijak neodrazil. Ostří Serviova meče mu vyrazilo dýku ze sevření. Čepel opsala oblouk a zabodla se o kus dál do země. Na povrchu bílého sněhu se objevily první červené kapičky krve, jak Říman při výpadu poranil keltovo zápěstí. Servius se rozhodl vést další výpad. Tentokrát se neznámý hbitě vyhl. Řezná rána na zápěstí mu nijak nebránila v souboji. A než se legionář stačil vzpamatovat, držel dýku znovu v ruce. Další výpad. Brit jeho ránu šikovně odrazil a vší silou udeřil Servia do zlomené paže. Římanovi se nečekanou prudkou bolestí zatmělo před očima. Spletl ses, Pauline, na mé straně bohové nestojí…
„Zlomená,“ konstatoval tiše. Zvedl hlavu, aby se o tom přesvědčil. I to mušlo ztěžka, protože měl ztuhlý i krk. Když se mu to konečně podařilo, zamžikal očima vlevo. O tom, že bylo jeho levačka zlomená nebylo pochyby. Nateklá a krví podlitá paže svírala velice neobvyklý úhel. Servius měl chuť nahlas zaklít. Koneckonců, mohl za to Paulinus. Tím si byl jistý. Kdyby ho neposlal na tak nebezpečnou výpravu, mohl mít obě ruce zdravé. Unaveně nechal klesnou hlavu do sněhu. Při tom koutkem oka zachytil pohyb. Servius znovu nadzvedl hlavu a pátravě se rozhlédl kolem sebe. Pečlivě zkoumal každý strom, křoví i balvan, ale nikoho neviděl. Něco se mi zdálo? Legionář si byl jistý, že ne. Něčí přítomnost cítil až do morku kostí. Všude bylo ticho, ale přeci jen slyšel kradmé kroky. Někdo se k němu blížil. Servius se znovu rozhlédl. Pohyb znovu zachytil. Pátravě se tím směrem podíval. Na okamžik přestal dýchat. Pomalým a obezřetným krokem se k němu blížila postava v tmavém plášti. Ta, se kterou se už jednou setkal na začátku své cesty. Říman se zamračil. Neznámý nebyl ozbrojený. To samo o sobě bylo zvláštní. A pak ruka ve zvláštním gestu. Něco držel. Něco, jako svazek větviček. Servius se zamračil ještě více. Najednou se mu vybavila jedna Paulinova rada, kterou od něj dostal, když ho převeleli.
„Iulliane,“ řekl mu tehdy. „Okolní lesy jsou divoké, plné zrádných nástrah, bažin, ale jestli ti mám dát radu, kterou si opravdu musíš zapamatovat, zněla by, pokud někdy narazíš na druida, okamžitě tas meč!“
„Proč?“ ptal se tehdy zmateně Servius.
„Rádi podněcují vzpoury, pokud některý kmen zatouží po svobodě, můžeš si být jistý, že za nitky v pozadí tahá nějaký druid.“
A teď stál jeden druid před ním. Přesněji řečeno, blížil se k němu s nejasnými úmysly. Servius se ho pečlivěji prohlédl. Na druida vypadá celkem mladě, napadlo ho. Tajemný druid byl každým krokem blíž. Římana sevřela náhlá nejistota. Cítil se ve stále větším ohrožení a nedokázal si vybavit, co se stane, až druid stane přímo u něj. Servius podvědomě sevřel jílec meče. Neznámý si pohybu všiml a zůstal stát, jako když lovec čeká na vhodnou chvíli zasadit ránu lovené zvěři. Říman párkrát na sucho polkl. Ještě nikdy se mu nestalo, aby ho nějaký kelt lovil. A co když to byl on, sevřel pevněji jílec meče, co když on splašil Brunella, a celou dobu mě pronásledoval? Servius meč trochu povytáhl. Neznámý si toho opět všiml a z pod záhybů pláště vytáhl krátkou dýku. Znovu vykročil. Přestože Servius stále neznal jeho pravé úmysly, byl si jistý tím, že dojde k boji. Připravil se. Alespoň první výpad bude můj! Kelt se tentokrát blížil mnohem rychleji. Ještě pár kroků, Serviovi se rozbušilo srdce, jako před každým bojem. Ještě krok… Servius prudkým pohybem vytáhl meč a vypadl proti protivníkovi. Sok něco takového očividně nečekal, a proto ránu nijak neodrazil. Ostří Serviova meče mu vyrazilo dýku ze sevření. Čepel opsala oblouk a zabodla se o kus dál do země. Na povrchu bílého sněhu se objevily první červené kapičky krve, jak Říman při výpadu poranil keltovo zápěstí. Servius se rozhodl vést další výpad. Tentokrát se neznámý hbitě vyhl. Řezná rána na zápěstí mu nijak nebránila v souboji. A než se legionář stačil vzpamatovat, držel dýku znovu v ruce. Další výpad. Brit jeho ránu šikovně odrazil a vší silou udeřil Servia do zlomené paže. Římanovi se nečekanou prudkou bolestí zatmělo před očima. Spletl ses, Pauline, na mé straně bohové nestojí…
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
