Kapitola I.
22. 12. 2012
„Servie!“ studeným zimním polednem se nesl křik. Z dřevěné palisády se odlepila několik černých ptáků a s krákáním odletělo směrem nad les. Studené slunce se slabě opíralo na zem pokrytou tenkou, zmrzlou vrstvou sněhu. Blížil se zimní slunovrat, ale dny byly pořád krátké a uprostřed lesů plných nebezpečí ještě kratší.
„Servie!“ výkřik se ozval znovu, ale o to naléhavěji. Kousek stranou od hlavních stanů se skupina legionářů choulila u skomírajícího ohně ve svých pláštích. Z této skupiny vstal jeden z mužů. Byl vysoký, měl tmavé vlnité vlasy, nakrátko ostříhané a sytě černé oči. Oblečený byl, jako většina ostatních legionářů v červené tunice a kožených bracae. Centurion Servius Fabius Iullian patřil k nejmladším a nejoblíbenějším důstojníkům římské armády. Mezi jeho vojáky se mu proto občas přezdívalo „Gaius Iulius“. Servius se vždy tvářil, že je přezdívka naprosto nemístná, ale ve skutečnosti na ni byl patřičně hrdý a byl rád, když slyšel, jak si ho ostatní považují.
„ Hej! Servie!“ v hlase bylo znát drobné rozhořčení a netrpělivost. Servius si s úsměvem prohlédl volajícího. Byl to jeho dlouholetý přítel Gaius Octávius Friskus. Oba se znali ještě předtím, než spolu nastoupili k orlům, ale pravými přáteli se stali v průběhu jejich služby.
„Co se stalo?“ zeptal se s úsměvem centurion.
„Chce s tebou mluvit,“ ukázal tázaný za sebe směrem k velitelskému stanu.
„ Paulinus?“
„ Trochu zbytečná otázka, Servie,“ odpověděl suše Gaius a nasadil tajemný výraz. „Zjevně se stalo něco velmi neobvyklého, chová se dost zvláštně.“
„Jove!“ povzdechl se Servius. Nějaký malér bylo to poslední, na co měl dnes náladu. S divným pocitem obešel Gaia a zamířil do velitelova stanu. V přítmíí stanu se nad stolem skláněl vysoký muž s ustaraným výrazem. Servius popošel blíž, aby se mohl podívat, co studuje. Na stole ležela roložená mapa Británie
„Buď pozdraven, Pauline,“ vyrušill centurion muže ze zamyšlení. Paulinus vzhlédl. Táhlo mu na čtyřicítku a vlasy mu na několika místech prokvétaly stříbrnými nitkami.
„I ty, Servie, jsem rád, že jsi přišel,“ podynul příchozímu, aby přišel blíž, což Servius učinil.
„Vypadáš ustaraně, Pauline, co se stalo?“
Generál na něj vrhl zvláštní pohled.
„ Tudy,“ Paulinus zabodl prst do určitého místa na mapě, „ procházel, nám na pomoc, oddíl čítající asi šedesát mužů. Ale došlo jich sotva deset.“
„ Umrzli?“ zeptal se Servius. Odpověď se dala očekávat.
„ Ne,“ na vtipkování neměl velitel nejmenší chuť. „ Všichni se totiž shodli na tom, že se z mlhy v lese vynořilo několik přízraků a ve chvíli je všechny pobili.“
„ Přízraky?“ užasl Servius.
„ S trochou nadsázky,“ připustil Paulinus. „Já si myslím, že šlo o bojovníky z jednoho tajemného kmene…“
„ Lykanikové,“ doplnil centurion a také se sklonil nad mapou Chvíli přemýšlel. „Používají stále stejnou strategii. Útočí v nestřeženém okamžiku.“
„ Nezbývá mi nic než souhlasit,“ generál se znovu narovnal a zadíval se Serviovi zpříma se očí. „Servie, do toho průsmyku dorazí nejpozději zítra večer jednotka, která má posílit naše řady. Pokud nebudou o nebezpečí vědět, skončí stejně, jako jejich předchůdci včera večer. Někdo je musí varovat!“ Paulinus kladl zvláštní důraz na slovo musí.
„ A tím někým jsem já,“ odtušil Servius bez menšího rozmyšlení.
„ Chápeš rychle,“ řekl s uznáním velitel. Mladý důstojník se znovu zadíval do mapy. Paulina pochopitelně vždycky obdivoval. Ne jen protože dokázal, s ani ne desetititisíci muži orazit stotisícové vojsko královny Boudiccy, a ztratit jen čtyřista legionářů, ale především pro jeho umění vždy zachoval chladnou logiku i v situacích, kdy se všichní ostatní vzdávali a dávali přednost rychlému útěku. Paulinus byl zkrátka impozantní osoba, která měla vždy navrch nad nepřítelem Servius o jeho rozhodnutí nikdy nepochyboval, ale teď se přistihl, že se zdráhá rozkaz vyplnit.
„Servie, jsi nejschopnější legionář, kterého jsem kdy poznal,“ pokračoval velitel a přešel z jednoho rohu do druhého. „ Dokážeš se pohybovat jako duch a neexistuje jezdec, který by se ti vyrovnal…“
Servius pochopil, že nemá na vybranou.
„ Dobrá, řeknu Gaiovi Oktáviovi, aby jel se mnou,“ souhlasil nakonec ač nerad.
„ Je mi líto, ale neřekneš,“ Paulinus se vrátil se stolu. „Dva jezdci by byli příliš nápadní. Sám pojedeš mnohem rychleji a navíc…“ Paulinovi se nachvilku objevila na obličeji cosi, jako úsměv. „ Ušetříme tak bohům práci s vaší ochranou.“
Centurion chvíli zvažoval odpověď.
„ Dobrá, kdy mám vyrazit?“
„ Okamžitě, Servie,“ Paulinovy oči vzplanuly. „Dokud máš bohy na své straně!“
Nevím, jestli jsem je kdy na své straně měl, pomyslel si trpce Servius. „ Jak si přeješ Pauline,“ otočil se k odchodu.
„ Nezdržuj se, čas je nyní tvůj nepřítel!“
„Servie!“ výkřik se ozval znovu, ale o to naléhavěji. Kousek stranou od hlavních stanů se skupina legionářů choulila u skomírajícího ohně ve svých pláštích. Z této skupiny vstal jeden z mužů. Byl vysoký, měl tmavé vlnité vlasy, nakrátko ostříhané a sytě černé oči. Oblečený byl, jako většina ostatních legionářů v červené tunice a kožených bracae. Centurion Servius Fabius Iullian patřil k nejmladším a nejoblíbenějším důstojníkům římské armády. Mezi jeho vojáky se mu proto občas přezdívalo „Gaius Iulius“. Servius se vždy tvářil, že je přezdívka naprosto nemístná, ale ve skutečnosti na ni byl patřičně hrdý a byl rád, když slyšel, jak si ho ostatní považují.
„ Hej! Servie!“ v hlase bylo znát drobné rozhořčení a netrpělivost. Servius si s úsměvem prohlédl volajícího. Byl to jeho dlouholetý přítel Gaius Octávius Friskus. Oba se znali ještě předtím, než spolu nastoupili k orlům, ale pravými přáteli se stali v průběhu jejich služby.
„Co se stalo?“ zeptal se s úsměvem centurion.
„Chce s tebou mluvit,“ ukázal tázaný za sebe směrem k velitelskému stanu.
„ Paulinus?“
„ Trochu zbytečná otázka, Servie,“ odpověděl suše Gaius a nasadil tajemný výraz. „Zjevně se stalo něco velmi neobvyklého, chová se dost zvláštně.“
„Jove!“ povzdechl se Servius. Nějaký malér bylo to poslední, na co měl dnes náladu. S divným pocitem obešel Gaia a zamířil do velitelova stanu. V přítmíí stanu se nad stolem skláněl vysoký muž s ustaraným výrazem. Servius popošel blíž, aby se mohl podívat, co studuje. Na stole ležela roložená mapa Británie
„Buď pozdraven, Pauline,“ vyrušill centurion muže ze zamyšlení. Paulinus vzhlédl. Táhlo mu na čtyřicítku a vlasy mu na několika místech prokvétaly stříbrnými nitkami.
„I ty, Servie, jsem rád, že jsi přišel,“ podynul příchozímu, aby přišel blíž, což Servius učinil.
„Vypadáš ustaraně, Pauline, co se stalo?“
Generál na něj vrhl zvláštní pohled.
„ Tudy,“ Paulinus zabodl prst do určitého místa na mapě, „ procházel, nám na pomoc, oddíl čítající asi šedesát mužů. Ale došlo jich sotva deset.“
„ Umrzli?“ zeptal se Servius. Odpověď se dala očekávat.
„ Ne,“ na vtipkování neměl velitel nejmenší chuť. „ Všichni se totiž shodli na tom, že se z mlhy v lese vynořilo několik přízraků a ve chvíli je všechny pobili.“
„ Přízraky?“ užasl Servius.
„ S trochou nadsázky,“ připustil Paulinus. „Já si myslím, že šlo o bojovníky z jednoho tajemného kmene…“
„ Lykanikové,“ doplnil centurion a také se sklonil nad mapou Chvíli přemýšlel. „Používají stále stejnou strategii. Útočí v nestřeženém okamžiku.“
„ Nezbývá mi nic než souhlasit,“ generál se znovu narovnal a zadíval se Serviovi zpříma se očí. „Servie, do toho průsmyku dorazí nejpozději zítra večer jednotka, která má posílit naše řady. Pokud nebudou o nebezpečí vědět, skončí stejně, jako jejich předchůdci včera večer. Někdo je musí varovat!“ Paulinus kladl zvláštní důraz na slovo musí.
„ A tím někým jsem já,“ odtušil Servius bez menšího rozmyšlení.
„ Chápeš rychle,“ řekl s uznáním velitel. Mladý důstojník se znovu zadíval do mapy. Paulina pochopitelně vždycky obdivoval. Ne jen protože dokázal, s ani ne desetititisíci muži orazit stotisícové vojsko královny Boudiccy, a ztratit jen čtyřista legionářů, ale především pro jeho umění vždy zachoval chladnou logiku i v situacích, kdy se všichní ostatní vzdávali a dávali přednost rychlému útěku. Paulinus byl zkrátka impozantní osoba, která měla vždy navrch nad nepřítelem Servius o jeho rozhodnutí nikdy nepochyboval, ale teď se přistihl, že se zdráhá rozkaz vyplnit.
„Servie, jsi nejschopnější legionář, kterého jsem kdy poznal,“ pokračoval velitel a přešel z jednoho rohu do druhého. „ Dokážeš se pohybovat jako duch a neexistuje jezdec, který by se ti vyrovnal…“
Servius pochopil, že nemá na vybranou.
„ Dobrá, řeknu Gaiovi Oktáviovi, aby jel se mnou,“ souhlasil nakonec ač nerad.
„ Je mi líto, ale neřekneš,“ Paulinus se vrátil se stolu. „Dva jezdci by byli příliš nápadní. Sám pojedeš mnohem rychleji a navíc…“ Paulinovi se nachvilku objevila na obličeji cosi, jako úsměv. „ Ušetříme tak bohům práci s vaší ochranou.“
Centurion chvíli zvažoval odpověď.
„ Dobrá, kdy mám vyrazit?“
„ Okamžitě, Servie,“ Paulinovy oči vzplanuly. „Dokud máš bohy na své straně!“
Nevím, jestli jsem je kdy na své straně měl, pomyslel si trpce Servius. „ Jak si přeješ Pauline,“ otočil se k odchodu.
„ Nezdržuj se, čas je nyní tvůj nepřítel!“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář