Ticho ve zdech
Den na západě končí
v objetí lesního ticha
když stíny po skále tančí
a tajemství z jeskyní dýchá.
Tam v lese samotný
jen mezi stromy stojíš
a historie duch nehmotný
není ten koho se bojíš.
Tak pověz starý hrade
co leta mechem zarůstáš
vyprávěj, když noc kolem se krade,
kolik příběhů ještě znáš.
Mezi skalami oblouk z kamene
v něm zbytek rezavé branky
tím vchodem k tobě pověst zavane
a odhalí své temné stránky.
Starý hrade,
památko zašlé slávy,
zbytky zdí k obloze ční
ve spárech rostou trávy.
Jaké zrady, lásky, bolesti
poznaly zdi starých věží
snad vraždu krutou bez milosti
ve své samotě střeží.
O kus dál v tmavé jeskyni,
komu patří vyrytá báseň?
Těch pár slov zrádkyni
vyvolá posvátnou bázeň.
Vysoko nad řekou na skalním ostrohu
hradní zdi k obloze se tyčí
vystaveny všemocné ruce osudu
ve spánku staletí mlčí...