AURINKO

Skrz špinavé okenní tabule
poslední paprsek světla
znaveně leží na stole
a dál se na nic neptá.

V malé podkrovní místnosti
nic, jen prach tiše leží
všechno ponecháno věčnosti
snad je to vinou něčí.

Na druhé straně okenice
tam venku je svět jiný
když po oprýskané omítce
tančí bizardní stíny.

Zahradou se noc plíží
den na západě končí
soumrak se pomalu blíží
v červeném závoji se slunce loučí.

Tak vyprávěj, kdo je stín
který temnými chodbami bloudí
proč nedělá nic s tím,
že čas kolem proudí?

Povídej, vím že znáš
tajemné události místa
vždyť jen ty právo máš
vyjevit, jaká je pravda čistá.

Tak povídej, když padá mlha
když svět upadá do spánku.
Do svítání je ještě doba dlouhá
tak nalistuj popsanou stránku.

Zahrada už pomalu zarůstá šípky a travou
v koutě pár opršelých skřítků zahradních
za domem růže divoce planou
pod jabloně spadalo pár jablek podzimných.

Ve svitu lampy pouliční
opuštěný dům tiše stojí
on a čas, přátelé nerozluční
které věčnost roků pojí.

Za oknem zas nehnutě sedí
odlesk tmavé siluety se občas mihne
kamsi daleko za obzor hledí,
a brzy se zas zem po něm slehne.

V dáli nad lesem světlý pruh
ranní paprsky ulicí prochází
tak se zas uzavírá věčný kruh
a zlaté slunce pomalu vychází...