Chladné větry zimy
Když první chladné větry zimy přichází,
a na okně se objevuje první potach námrazy,
po nehostinném vřesovišti se kdosi prochází,
nevnímá zimu a větru nárazy.
V bezhvězdné noci, skučícím větru,
na zmrzlou půdu dopadají lehké kroky,
v myšlenkách ztrácí se na každém metru,
chodí tam každou noc snad celé roky.
Ubohý duch odsouzený
věčně bloudit v tmách,
od svých přátel oddělený,
stává tam jako v snách.
Jaký zločin spáchal,
že ho čekal tak tvrdý trest?
Za to, že snad příliš chvátal,
když chtěl zpátky získat čest?
Když meluzína v kamnech kvílí
a ledový vítr mlátí do oken,
zase na planině stojí,
jen lehký svetr ho chrání před vlhkem.
Pak najednou zvedne hlavu
a svoje oči jako úplněk bledé,
stále upírá na mou stranu,
přátelé, poznávám SEBE!
Když první chladné větry podzimu přichází,
a po vřesoviští se válí mrazivá mlha,
po nehostinné planině se sama procházím,
než přijde zima uplyne doba dlouhá....
